Některé dotazy a odpovědi na ně se již do tištěného vydání časopisu nevešly. Můžete si je proto přečíst aspoň zde.

Tušil jste od začátku, co z filmu Arvéd vlastně nakonec všechno bude, jaký má potenciál?

„Od prvního okamžiku jsem měl obrovskou důvěru v režiséra Vojtěcha Maška, protože ho znám. On mi to zakázal říkat, ale já si myslím, že je svým způsobem geniální. Měl jsem v něm obrovskou oporu. A když jsem pozoroval tým lidí, kterými se obklopil, když jsem viděl, jak pracují, například architektka nebo kostýmní výtvarnice, potom posléze i kameraman, který chodil na zkoušky, jak se připravují ostatní herci, tak jsem věděl, že se účastním něčeho jedinečného. To jsem už před samotným natáčením tušil.“

V rozhovorech k Arvédovi jste několikrát zmiňoval problém s alkoholem a to, že už tři roky nepijete. Mluvil jste i o tom, že už víte, že nechcete pracovat s lidmi, kteří ostatním ubližují, doslova jste mladším kolegům vzkázal: „Když vám někdo ubližuje nebo nerozumí vašemu osobnímu příběhu, seberte se a jděte.“ Je všechno, velmi zjednodušeně řečeno, třeba i daň za profesi, kterou děláte?

„Já si myslím, že jak pro koho. Někteří to mají tak psychicky nastavené, že se jich to třeba vůbec nedotýká. Ale pro citlivější lidi to může být často zraňující. Teď už to mám jinak, ale dřív, když jsem se tomu neuměl postavit, tak jsem hodně věcí toleroval, nechal jsem si hodně věcí líbit, abych nevyvolával konflikty a aby všechno hladce plynulo. Dneska už se za sebe umím postavit a říct: takhle ne. A jdu. Ale někdy je těžké to rozklíčovat, je to hrozně křehká hranice. Jestli vás ten režisér tím, že po vás takzvaně jde nebo na vás útočí, jestli vás chce k něčemu vyburcovat, anebo je za tím něco jiného. Třeba i nějaká jeho sebeobrana. Ale myslím, že na to už mám čuch a s některým typem lidí prostě už nechci dělat. Stalo se mi, že jsem odešel uprostřed zkoušky a řekl, že možná přijdu zítra. A přišel jsem, ale už bylo jasné, kde je ta hranice. Nicméně u hereckého povolání pracujete pořád s osobními zážitky, s osobními emocemi. Na jevišti je člověk vlastně úplně nahý. No a i při těch zkouškách je herec hrozně zranitelný, protože je strašně odhalený. Opravdu je to duševní prostituce. A najednou pak stačí, když se někdo trefí do nějakého bolavého místa a člověka to odrovná třeba na týden. Ale taky to souvisí s věkem, že se hodně musíte naučit ty věci nebrat osobně, což je pro vnímavé a citlivé nebo třeba přecitlivělé lidi těžké. (A pak jsou zase případy, kdy vlastně víte, že ten člověk je vyloženě jenom idiot) A s tím pitím to souvisí taky. Jedním ze spouštěčů u mě bylo, že jsem trpěl nespavostí a vlastně jsem se uspával pitím. Ale myslím si, že to taky bylo nějakým způsobem za odměnu, že člověk ustál všechny ty konflikty a komunikační kolapsy během zkoušek a že si dal večer pak tu skleničku, jako nějaký relax nebo výdech, ale pak to bohužel překročilo nějakou hranici.“

Ještě se ohledně Vaší záliby v cestování chci zeptat na Řím. Doma máte jednu pohlednici ze Smíchovského pozůstalosti, kterou odtamtud poslal svým rodičům. Vy jste řekl, že Řím je vaše město a že ho milujete. Proč?

„Protože já jsem tam vlastně poprvé cestoval po smrti mámy vlakem. Vystoupil jsem potom z metra před Koloseem. A když jsem se tam objevil, tak jsem nabyl dojmu a byl jsem přesvědčený, že už jsem tam byl. Mám opravdu pocit, že jsem tam v minulosti žil, přímo na tom místě, že je to jeden z nějakých mých minulých životů. To přesvědčení bylo opravdu hrozně silné, vnímal jsem to skoro jako mystický zážitek. A jinak tempo toho města, kulturu, muzea, všechno tohle to mám prolétlé milionkrát, byl jsem tam tuším už šestkrát, a jednou docela dlouho, takže už tam vlastně ani nemám kam jít do těch muzeí, protože už je mám všechna prochozená. (smích) Ale cítím se tam zkrátka jako doma, mám pocit, že jsem se tam vlastně nějak vrátil. Ale moc se mi líbilo třeba i ve Florencii. Možná je to tou renesancí, kulturou, uměním. Itálie je prostě celá úžasná a tepe historií, což mě taky přitahuje.“ (úsměv)

Zmínil jste, že rád čtete. Na co zajímavého jste narazil v poslední době?

„Teď jsem dočetl Bílou vodu. Na tom je zajímavé i to, že její autorka Kateřina Tučková je taky absolventka brněnského gymnázia na třídě Kapitána Jaroše, kde byla ročník nade mnou, takže se známe. Já jsem totiž na poslední rok gymnázia přestoupil do Brna, protože jsem se tam dostal do divadla jako elév bez školy. A v divadle od ní navíc hrajeme Vyhnání Gerty Schnirch. Teď zrovna čtu Paví hody od Jana Štiftera. A mám taky rád úplně cokoliv o dějinách umění.“