Úryvek z knihy Trampoty ujca Vraňáčka

„Desatero bolestí ujca Vraňáčka

Hluboké černé lesy dnes tak podivně hučely, až kopaničářská psí havěť zalezla do bud, aby neslyšela strašné kvílení. Z Lopeníka přeléval se zlověstný vichr do doliny a tam dusil přikrčené chalupy. Potok se hašteřil s kamením a hlínou vyrvanou z polí.

V Bošácké dolině v krčmě na Predbošáčke bylo dýmu a řečí víc než chlapců. Ujec Vraňáček byl na chatě každý den, a tak si povídal, že si zajde na Predbošáčku. Tam vedl svou. Vzpomínal zašlých časů.

´Ej, už to néni, jako prvéj. Za mlada som myslel, že preskočím čerta kus. Keď som bol slobodný, něbál som sa snáď nikeho na svece! A ucekac som, je to čistá pravda, tak umel, že keď som sa puscil za zvercom (zajícem), hnědz som ho dohonil a priskočil, jako ništ. A keď sme pásali na uherskej a na poljachovej, dzícky sme ich zahnali až k chalupám. Keď sa nám niekedy zachcelo trebác ovčieho syra, veru to sme nelútovali cesty zajc, aj štyrja do Zázskej lebo na Trnávku, do niekerého salaša – a to kedy jako, treba vo dně lebo v noci! – Ej boly to časy – a čo dněs? Samá bolasc a len bolasc,´ hořekoval ujec Vraňáček.

´Něhorekujce tolko, ujče. Podzívajce sa, aký je ten svec pěknúčký,´ chlácholil Jožo Sedlačík.

´Veru to, len íc sa preháňac s vetriskom, očuješ, jak hučí.´

A pravda. Na nebi to hučelo čím dál víc. Zdálo se, jako by tíseň hnala se dvěma okny do začouzené krčmy. A ještě k tomu kontrovaly rozvrzané lávky, na nichž se vrtěla těla Kopaničářů. Kdo by se mohl divit Vraňáčkovi, že měl v očích tolik smutku a na věčně povídavém jazyku tolik stesku. A nebyl by to ani ujec Vraňáček z Hrnčárech potoku, který by si i ve smutku zarevoltoval. Byl věčný filozof i rebelant, nespokojený a ani radost ze života by mu nechyběla. Když nadával, když si stěžoval, bylo to důkazem, že nebylo peněz. A měl-li nějaký ten groš, tož ta tam ta revoluce, pryč s nespokojeností, na tváři úsměv, celý svět byl pěkný, lid dobrý.“

(Úryvek)