Malá Anežka (vpravo) na slavnosti Božího těla, r. 1944

Paní Prchlíková na svém pracovišti ve výdejně nástrojů v učilišti uherskobrodské Zbrojovky, 70. léta 20. století

Autorčiny verše

Loučení

Tak něžně bych se loučit chtěla,

držet tvé ruce v dlaních svých,

zahnat ti všechny chmury z čela –

a ty jsi zatím samý smích.

Řekla bych slova utěšlivá,

řekla bych, řekla... Co já vím?

Nemohu. Odpusť. Co mi zbývá?

Pro tebe stesk můj je jen dým.

Pro Tebe jako když láska není –

a já odcházím navždycky.

Dát najevo své utrpení

by vypadalo komicky.

Banální příběh... Ach, co je jich!

Konec. Snad zapomenu. Snad...

Můj vlak už čeká na kolejích

a ty mi nejdeš sbohem dát.

Nebudu smolit dlouhá psaní,

nebudu lepit obálky.

Setřu si letmou slzu dlaní

a zadívám se do dálky.

Banální příběh. A co je jich!

Konec. Snad zapomenu. Snad...

Můj vlak už stojí na kolejích

a ty mi nejdeš sbohem dát.

Touha a stesk

Touha a stesk mé nitro spaluje

a bolest srdce sžírá,

že víc tě, lásko, nespatřím

uvěřiti se vzpírám.

Proč vídat tě jen ve snu smím,

jen jako na zapřenou,

když chtěla bych tě obejmout

a býti stále s tebou.

Však marná touha, marný stesk,

ty nevrátíš se více

jen ve vzpomínkách budeš žít

– a těch jsou na tisíce.

Fota z pozůstalosti Anežky Prchlíkové